Celodenní pěší výlet v okolí Prahy.
Trasa výletu: Horoměřice (později upravovaný barokní zámek) po červené turistické značce přes Sv. Juliánu a Přední Kopaninu do Tuchoměřic (raně barokní rezidence s kostelem sv. Víta), dále po zelené do Středokluk (barokní kostel sv. Prokopa) a dále do Lidic (národní kulturní památka) a po silnici na Buštěhrad (zámek a Muzeum Oty Pavla)
Účastníci: Bohdana, Eva, Gábina, Dana+Jarda+Vojta, Katka P.+Martin, Martina+Tomík, Mirek, Ondra, Petr, M.Tryml+1 (celkem 15)
Náš únorový výlet směřoval do blízkého okolí Prahy. Tomu odpovídal i více než příznivý čas odjezdu: sraz na zastávce autobusu 355 na dejvickém Kulaťáku byl v 9:15, odjíždělo se v 9:25. Na kraji Horoměřic jsme vystoupili v 9:41. U zastávky na nás čekali Martin s Petrem, kteří se na místo začátku výletu dopravili po vlastní ose.
Přiznávám, že Horoměřice jsou pro mě jednou z řady nepříliš zajímavých obcí kolem Prahy s oprýskanou starou zástavbou v centru a rychle rostoucí novou (zpravidla více než méně nevkusnou) zástavbou na okolních polích. Historii mají ale Horoměřice dlouhou: lidé zde žili již v době bronzové (2000-1500 let před n.l., připomínám blízké Únětice a únětickou kulturu), první písemná zmínka o obci je z roku 1273. Obcí procházela rakousko-uherská stezka Magna via, využívaná pro přepravu osob a pošty. V obci se narodil cestovatel a botanik Benedikt Roezl, který byl ve své době (2.pol. 19.st.) významným sběratelem orchidejí (pojmenováno je po něm asi 130 (!) druhů rostlin). Z památek v obci je připomínán nevýrazný barokní zámeček, který jsme ale nechali stranou, a vyrazili po červené TZ ke svaté Juliáně.
Vzhledem k nedávné oblevě byla cesta blátivá a mokrá, na zastíněných místech pokrytá vrstvou ledu. Svatá Juliána je rozcestí, pojmenované dle světice, jejíž socha tady kdysi stávala. Dnes tady stojí pouze podstavec s dřevěným křížem. Jak jsem se dočetla, má být místo spojeno už s postavou kněžny Ludmily, která sem měla chodit z Levého Hradce uctívat sochu pohanské modly a později, když přijala křesťanství, měl na témže místě vzniknout křesťanský kostelík. Svatou Juliánu sem údajně uvedli kopaninští jezuité (snad středověkou světici sv. Juliánu z Lutychu). Její původní dřevěnou sochu nahradila v roce 1734 socha kamenná. Pro zájemce více zde.
Od svaté Juliány jsme oproti původnímu plánu zamířili po žluté TZ do Přední Kopaniny. Cesta se tím sice maličko prodloužila, ale vyhnuli jsme se jednak sestupu do Tuchoměřic po zledovatělé cestě, jednak jsme do itineráře přidali velmi zajímavé místo. Přední Kopanina je prvně písemně zmíněna v roce 1285. Rotunda sv. Máří Magdalény je datována do 1.pol. 12.st., dnešní podobu má z let 1852-8 (jak připomíná pamětní tabule, na opravu kostela tehdy finančně přispěl i rakouský císař a český král Ferdinand I. Dobrotivý). Rotunda je postavena z opukových kvádříků. Od roku 1572 působili v Přední Kopanině jezuité od sv. Klimenta na Starém Městě v Praze, kdy získali zdejší poplužní dvůr s tvrzí (spadal do tuchoměřické správy tovaryšstva). V kapli sv. Ludmily a Marty, postavené u zdi jezuitského dvora v roce 1712, se dnes nachází malé muzeum (v sobotu mělo ale bohužel zavřeno). Ještě doplním, že na hřbitově u rotundy jsme nalezli hrob režiséra Martina Friče a jeho ženy Marty (používala umělecký pseudonym Suzanne Marwille).
Z Přední Kopaniny jsme chvíli pokračovali mimo turistické značky do osady Preláta a kousek za ní jsme se opět napojili na červenou TZ, která nás za chvíli dovedla do Tuchoměřic. Tady jsme zamířili rovnou k budově zámku. Původně tu stávala tvrz, která byla v pol. 16.st. přestavěna na renesanční zámek. Ten v roce 1621 zakoupili jezuité a kolem poloviny 17.st. zde vybudovali rezidenci s kostelem sv. Víta. Architektem komplexu byl Giovanni Domenico Orsi. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 spravoval objekt stát, byla zde mj. léčebna dlouhodobě nemocných. Od roku 1998 zde působí křesťanská komunita Chemin Neuf. My jsme se zastavili v komunitním obchůdku a posléze před kostelem posvačili. Od kostela je pěkný výhled na celé Tuchoměřice, který na jihu ruší rozměrná hala nákupního centra (v současné době se snad jmenuje Prague The Style Outlets, není dosud dokončena).
Od zámku jsme dále po zelené TZ pokračovali do obce Černovičky. Kousek za obcí je hřbitov, na němž stojí kostel sv. Vavřince, k němu jsme si udělali krátkou odbočku. Kostel je původně románský z 2.pol. 12.st., přestavěn byl goticky (14.st.) a barokně (18.st.). Kostelík je pěkně umístěn v krajině nedaleko od Čičovického kamýku (buližníkového suku, přírodní památka). Před hřbitovem jsme si udělali pauzu se šampaňským, kterým nás u příležitosti svých narozenin pohostila Katka.
Z Černoviček jsme dále po zelené TZ došli do Středokluk a dále přes Běloky a Makotřasy dorazili na místo, kde až do 10.6.1942 stávala obec Lidice. Osud obce je obecně známý: po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27.5.1942, Heydrich zemřel 4.6.1942) byly Lidice během tzv. heydrichiády srovnány se zemí, muži byli na místě zastřeleni, ženy a děti byly odvezeny do koncentračních táborů, některé děti dány na převýchovu. Bezprostřední záminkou byl „podezřelý“ milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň slánské továrny na baterie. Přes majitele továrny Jaroslava Pálu, kterému se dopis dostal do ruky a který si zřejmě myslel, že pisatel dopisu může mít vazby na atentátníky (v té době se stále neúspěšně pátralo po pachatelích atentátu-dopadeni byli nakonec až 18.6.1942), doputoval dopis gestapu. Následné vyšetřování obrátilo pozornost gestapa na Lidice. Brzy se ukázalo, že lidická stopa je falešná. Do událostí ale zasáhl Karl Hermann Frank, který chtěl prokázat svoji ráznost a souhlas se zničením Lidic si přivezl přímo z Berlína od Hitlera z Heydrichova pohřbu. Ničení Lidic bylo zachyceno na dokumentární film, použitý jako jeden z řady důkazů během norimberského procesu v roce 1945. Příběh Lidic detailněji zde.
Místo dnes působí opuštěně a prázdně. Odkryty jsou základy několika staveb (viz foto v záhlaví), mj. školy, kostela sv. Martina (1352) a Horákova statku (u něj bylo popraveno 173 lidických mužů, jejich hrob je pietně upraven). Zavražděným lidickým dětem je věnováno sousoší Pomník dětským obětem války, které vznikalo celou řadu let. Autorkou je sochařka Marie Uchytilová (na pomníku pracovala v letech 1969-1989, stihla ho dokončit v sádře a odlít několik bronzových soch). Od jara 1995 začala instalace pomníku na stávajícím místě: na betonový podstavec začaly postupně přibývat sochy lidických dětí, posledních 7 jich přibylo v roce 2000 (celkem je jich 82).
Od sousoší jsme pokračovali k síni In memoriam, kde jsme si prohlédli krátkou výstavku „Osobnosti ostravské operace“. Na plošině nad síní stojí gloriet a budova muzea z roku 1962, z plošiny je dobře vidět celé pietní území Lidic. Expozice s názvem A nevinní byli vinni… je z roku 2006, její prohlídku jsme si ale nechali na jindy. Stranou jsme též nechali návštěvu Růžového sadu (1955) a Lidické galerie (ta je tvořena dary umělců z celého světa).
Ač bylo počasí ne úplně výletní, nebyli jsme na místě zdaleka sami. Na pietním území i v muzeu se pohybovali další návštěvníci, u sousoší lidických dětí byly navršeny hromádky plyšáků. To je myslím příznivá zpráva, od události uplyne letos už 75 let.
Odkaz na stránky Památníku Lidice najdete zde.
Z Lidic jsme pokračovali dále po zelené TZ na okraj Buštěhradu. Město má dlouhou historii (nejstarší archeologické nálezy jsou z období neolitu), první písemná zmínka je z roku 1209 (Buštěhrad je zmíněn pod jménem Buštěves). My jsme nejdříve došli ke kostelu Povýšení svatého Kříže (pův. zámecká kaple Nejsvětější Trojice, přestavěna 1896). Buštěhradský zámek byl postaven v letech 1699-1705, přestavěn byl v letech 1747-54 dle návrhů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Anselma Luraga a posléze v letech 1814-16. Od pol. 19.st. přestal zámek sloužit reprezentativním účelům (bylo tady nejdříve sídlo velkostatku, pak sirotčinec, sídlo wehrmachtu atd., prostě jak je v našich končinách obvyklé). Aktuálně patří částečně městu Buštěhrad (to svůj třetinový podíl na zámku opravilo a využívá jako sídlo MÚ a knihovnu), částečně Středočeskému kraji (tato dvoutřetinová část s výjimkou zpřístupněného zámeckého parku (2012) chátrá, korupční aféra s tímto spojená je dostatečně známa). Na zámku pobývaly zajímavé osobnosti, třeba francouzský král Karel X., Joachim Barrande (působil jako vychovatel jeho vnuka Jindřicha) či spisovatel René de Chateaubriand. Tak si říkám, jak jsou osudy staveb někdy pohnuté – kdyby tak mohly vyprávět, co všechno se v nich odehrálo! Více k zámku najdete tady.
Kousek od zámku stojí budova ZUŠ, na které je umístěna pamětní deska zdejšího rodáka, spisovatele Oty Pavla, který má v Buštěhradu muzeum.
Dále jsme pokračovali Hradní ulicí, která nás dovedla do areálu buštěhradského hradu. Ten vznikl na místě původní tvrze kolem poloviny 15.st., opuštěn byl po třicetileté válce. Dnes z něj zbývají už jenom fragmenty (zbytky opevnění, zbytky paláce, portály apod.), do kterých je vrostlá mladší zástavba. Zajímavé, málo vídané. Historií hradu nás provázela pěkná Stezka historií Buštěhradu.
Od hradu jsme zamířili načerpat síly do příjemné hospody U Bečvářů (kromě Martina a Petra, kteří se potřebovali vrátit domů dříve). Od ní to byl skok k autobusové zastávce U Kahance. Do Prahy-Veleslavína jsme odjížděli s mírným zpožděním v 17:22, na místě jsme byli kolem 17:40.
Za sebou jsme měli 19 km krajinou, kam prudce vtrhla stavební a průmyslová činnost. Nová zástavba je neřízená (nebo tak alespoň působí), satelitní města střídají tovární haly, k tomu nad hlavou přelétávají letadla. I tak se ale dala najít pěkná místa – třeba kostelíky volně roztroušené po krajině.
Byl to poslední zimní výlet. Příště už na jaře!
Trasa výletu je k dispozici tady.
Napsat komentář