Celodenní pěší výlet lesy v okolí Liberce.
Trasa výletu: Mníšek u Liberce ŽST – žlutá TZ – Fojtka-dolní rozc. – zelená TZ – Fojtka-tisy – odbočka k PP Pod Dračí skálou (tis červený, některé stromy až 400 let staré) – Dračí vrch-odb. – odbočka na Dračí vrch (676 m, vyhlídkové místo) – Pod Dračím vrchem – modrá TZ – Pod Javorovým vrchem – žlutá TZ – U Jezdce – odbočka ke zbytkům skalního hrádku Jezdec (strážní hrádek 14.-15.st., sídlo loupežníka Černého Jíry) – Mlynářův kříž – odbočka k Mlynářovu kříži (památka na mlynáře Antonína Jägera, †1864) – Strážní buk – Liberecká výšina (546 m, výletní restaurace s rozhlednou z roku 1901, připomíná středověký hrad, místo se původně nazývalo Hohenhabsburg, při jeho stavbě byl použit stavební materiál a architektonické články ze zbořených historických budov v Norimberku) – Lidové sady-MHD
Účastníci: Bohdana, Lenka, Martina, Katka+Martin, Jarda, Ondřej, Petr (8)
Prosincový výlet měl poměrně skromnou sestavu: v 7:45 se nás na autobusovém nádraží na Černém Mostě na zastávce č. 6 sešlo celkem osm. Čekat nás měl opravdu zimní den s teplotami blízko nuly a sněžením. Žlutým autobusem RegioJetu jsme odjížděli v 8:00, v Liberci na autobusovém nádraží jsme vystoupili v 9:15. Přešli jsme na hlavní vlakové nádraží a v 9:32 pokračovali osobním motorovým vlakem RegioSpider (kromě Libereckého kraje jezdí i v krajích Pardubickém a Vysočina) do Mníšku u Liberce.
Z Mníšku (Einsiedel bei Reichenberg) jsme vyrazili po žluté TZ a došli k dolnímu rozcestí ve Fojtce. Odtud jsme po zelené TZ vystoupali kolem golfového hřiště k rozcestí Fojtka-Tisy a odbočili k PP Pod Dračí skálou. Přírodní památka byla vyhlášena v roce 1977. Na ohrazené ploše jsou zde chráněny exempláře tisu červeného, některé až 400 let staré. Zřízena zde byla krátká NS Fojtecké tisy s několika zastávkami.
Po neznačené cestě jsme následně přešli lesem zpět na zelenou TZ a vystoupali na Dračí vrch (676 m). Na vrchu je vyhlídková skalka, přístupná po schodech vytesaných do skály. Výstup byl poněkud krkolomný, pod slabou vrstvou sněhu byly schůdky místy namrzlé a klouzalo to. Na vrchol jsme ale vystoupali, výhled odtud byl mimořádný. Na chvilku zrovna vyšlo sluníčko a byl krásně vidět Liberec a protilehlý Ještědský hřbet (viz foto v záhlaví). Jenom Ještěd samotný (1012 m) zůstal ukrytý v mracích. S Dračím vrchem je spjatá pověst, jaká jiná než o drakovi. V kostce to bylo tak: na vrchu se kdysi usadil drak a místní obyvatelé si svůj klid museli vykupovat tím, že mu ročně posílali jednu pannu k snědku. Jednou ale nešťastné děvče přispěchal zachránit její milý a draka zabil. Událost připomíná (naštěstí!) už jenom jméno vrchu. Příběh detailněji najdete v závěru textu zde.
Od vyhlídky jsme po zelené TZ došli k rozcestí Pod Dračím vrchem a odtud po modré TZ pokračovali k rozcestí Pod Javorovým vrchem. Tady se též říká U Švédů: dle informační tabule tento název odkazuje na třicetiletou válku (1618-48) a řádění švédských vojsk na Liberecku. Opodál stojící pomníček U Červeného srdce (srdce na něm není, pouze bílý křížek) ale připomíná válku sedmiletou (1756-63): na místě prý strašíval duch vojáka zabitého v této válce a pomníček s křížkem měl jeho strašení zastavit. My jsme se na místě zastavili na teplý čaj a něco k snědku z vlastních zásob. Martina nabídla vanilkové rohlíčky a Katka zdobené perníčky. Budou Vánoce!
Následoval prudší sestup po žluté TZ podél potoka (jehož jméno jsem nikde nenašla, je poměrně krátký a ústí do Černé Nisy) k zatáčce silnice z Kateřinek do Rudolfova a Bedřichova (cestě se dle mapy říká Frýbská, původ jména jsem nikde nenašla). Podél této cesty se nachází množství industriálních staveb v různém stadiu rozkladu. Jsou dokladem toho, jak naši předci využívali vodní sílu k průmyslové výrobě a hledali způsob obživy v podhorském kraji.
Kateřinky (Katharinberg bei Reichenberg) jsou dnes částí Liberce (XVII. čtvrť), založeny byly ale jako samostatná obec v roce 1608 Kateřinou z Redernu, manželkou majitele frýdlantského panství; odtud též jméno obce. Původně byly Kateřinky chudou plátenickou obcí, už v roce 1825 tu ale byla postavena první přádelna, která využívala vodní síly k pohonu strojů (majitelem byl Ferdinand Seidel). Nejvýznamnějšími průmyslníky v obci byli Salomonové, také ti tu vlastnili textilky. V době největšího rozmachu stálo v údolí Černé Nisy na 25 továren.
Od silnice jsme opět začali prudce stoupat (stále po žluté TZ) ke zbytkům skalního hrádku Jezdec (Reitstein). Ten zřejmě střežil cestu údolím Černé Nisy, doložen je ve 14.-15.st. V roce 1926 zde proběhl archeologický průzkum (Buchtela, Šimek), nalezena byla tehdy keramika z 13.-15.st.; hrádek pravděpodobně shořel. Dějiny hrádku a pověst k němu se vážící jsem si na místě dovolila citovat z legendární Knihy o Jizerských horách od Miroslava Nevrlého (z ní jsem si dovolila převzít i některá fakta v tomto textu). Tedy: kdysi unesl loupežník Černý Jíra z nedalekého hradu Hamrštejna dceru tamního pána a držel ji na Jezdci. Dívčin snoubenec Jezdec přepadl a dobyl. Když Černý Jíra viděl, že hrad je dobyt a jeho druhové mrtví, sedl na koně a skočil do hlubiny pod Jezdcem. Koňské kopyto zanechalo otisk ve skále (má tam být dosud) a vlastně i ve jménu hrádku. Černý Jíra skok přežil, což se dalo vysvětlit jedině tím, že byl ve spojení s pekelnou mocností (jak jinak?). Nám na Jezdci začalo hustě chumelit a chumelení nás provázelo až do Liberce.
Od Jezdce jsme stále po žluté TZ došli k Mlynářovu kříži (Buschmüllers Kreuz). Ten je opraven a dále upomíná na památku rudolfovského mlynáře Antonína Jägera, který zemřel v roce 1864. Kolem Skautské studánky jsme dále došli k rozcestí Strážní buk. Zde došlo na krvavé historky: s místem jsou spojeny dvě nevysvětlené vraždy. První se odehrála v roce 1929, zastřelen tu byl tehdy liberecký úředník Erwin Löwy. Druhá se stala o 37 let později: v roce 1966 tu byla ubodána zdravotní sestra Soňa Kučerová.
Od tohoto poněkud ponurého místa jsme došli k rozhledně Liberecká výšina (původně se jmenovala Hohenhabsburg). Postavit ji nechal v roce 1901 liberecký továrník Heinrich Liebig podle projektu norimberského architekta J. Schmitze. Při stavbě byl údajně použit také stavební materiál ze zbouraných středověkých domů v Norimberku. Stavba připomíná (dnes méně než v minulosti) romantický hrad s věží, hradbami, příkopem a můstkem. Nedávno prošla nákladnou rekonstrukcí (2013), posléze změnila vlastníka a aktuálně tu funguje restaurace a hotel. Od Výšiny jsme sešli do Liberce do Lidových sadů, z lesů jsme vyšli naproti novému vchodu do liberecké ZOO.
Parčíkem u ZOO jsme došli na Masarykovu ulici (dříve ulice Císaře Josefa). Ta je bezesporu nejvýstavnější libereckou ulicí či spíše třídou nebo boulevardem: je široká, lemovaná stromořadím a honosnými solitérními secesními vilami.
U křižovatky s Vítěznou ulicí (dříve Radeckého) stojí tři zajímavé stavby: budova Obchodní a živnostenské komory z roku 1900 (dnes poliklinika), budova Severočeského muzea z roku 1898 a konečně budova bývalých městských lázní z roku 1902. Právě k ní jsme zamířili: od roku 2014 v ní totiž sídlí Oblastní galerie v Liberci (OGL). Budova prošla nákladnou rekonstrukcí podle projektu libereckého ateliéru SIAL. Uvnitř byly zachovány některé detaily, které upomínají na původní účel stavby, třeba nápisy na stěnách. Hlavní sál galerie je v místech, kde dříve býval bazén: plochu bývalého bazénu vyplňují desky z matného skla (my jsme se do bazénové haly bohužel nedostali, chystala se tady právě nová výstava). Nejdříve jsme ale zašli do muzejní kavárny, abychom ještě stihli kávu či čaj s Lenkou, která se do Prahy vracela dříve. Posezení v kavárně bylo alespoň pro mě velmi příjemné: seděli jsme v teple, velkými okny vyhlíželi na zasněženou Masarykovu ulici a padající sníh. Poté jsme si prohlédli stálé expozice (mj. české umění 20.st., nizozemské malířství 16.-18.st. či umění německo-rakouské 19.st., jehož jádrem je tzv. Liebigova sbírka, dar Heinricha von Liebiga rodnému městu Liberec) a výstavy dočasné. Z těch mě zaujala grafika (pravda, někdy až příliš naturálně erotická) Rudolfa Jakubka (1902-68, pro němčiny znalé odkaz zde) a výstava o uměleckém spolku Metznerbund (Spolek německých výtvarných umělců, který byl založen v roce 1920 v Teplicích (další odkaz zde) a který byl obecně méně známou (nutno podotknout k naší škodě) protiváhou českého výtvarného spolku Mánes. Jméno spolku odkazuje na sochaře Franze Metznera, autora monumentálních plastik, který ovlivnil německé autory z Čech a který zemřel v roce 1919. I v Liberci stála před radnicí jeho kašna z roku 1926, tzv. Metznerova kašna. Kde je jí konec!).
Po stravě duševní nadešel čas na stravu opravdickou. Zamířili jsme kolem liberecké radnice (1893) na náměstí Dr. Edvarda Beneše (právě se zde konaly vánoční trhy a svítil tu pěkně ozdobený vánoční strom) do ověřené Plzeňské restaurace kousek za náměstím. Zde jsme poseděli a pojedli a též se tu s námi rozloučili Katka s Martinem, kteří v Liberci zůstávali až do neděle. Nás zbylých pět posléze pokračovalo Moskevskou ulicí a ulicí Revoluční na další velké liberecké náměstí, náměstí Soukenné. Byla to lehká zacházka, ale do odjezdu autobusu nám zbývalo ještě trochu času. Pak už jsme zamířili k zastávce RegioJetu ve Fügnerově ulici. Odjížděli jsme v 19 hodin, na Černém Mostě jsme byli ve 20:05.
Měli jsme za sebou opravdu zimní den, v nohách kolem 14 km a v hlavě pěkný kulturní zážitek z neobvyklé galerie.
Trasa na mapy.cz tady.
Napsat komentář