07-21-24-2018 Jeseníky

Výhled do krajiny při výstupu na Praděd

Účastníci: Bohdana, Dana, Ráďa, Jára, Martin, Mirek, Ondra, Petr (8)

Trasa výletu: Červenohorské sedlo (1013 m) – Klínovec (1100 m) – Pod Malým Jezerníkem (1120 m) – Malý Jezerník (1208 m) – Slatě (1299 m) – Švýcárna-tur. chata – Praděd-rozc. – odbočka na vrchol Pradědu (1491 m) a zpět – Pod Pradědem – U Barborky – Barborka-tur. chata (1. nocleh) – Pod Ovčárnou – Nad vodopády Bílé Opavy – Na paloučku – od silnice na NS Muzeum Wide Web – Karlova Studánka-Libuše – Letní Lázně – kavárna Charlotte – Karlova Studánka-Džbán – od kostela Panny Marie Uzdravení Nemocných po NS Muzeum Wide Web – Vyhlídka Nad Ludvíkovem – Malá Hvězda – Pod Vysokou – Pomodoro (2. nocleh) – přesun Zlaté Hory – Nám. Svobody – ŽST – rozcestí Náhon – okruh Zlatokopeckým skanzenem – Pod Lysým vrchem – neznačenou cestou – Pod Černým jezerem – Edelštejn-zříc. – Svatá Anna-rozc. – Výr – Hřeben – Starohoří-Kunstschacht – Sv. Marta-kaple, zříc. – Horní Údolí-točna, bus – Nad Horním Údolím – Pod Kobrštejnem – U první pily – Starý Rejvíz-rozc. – odbočka k Lurdské jeskyni – Rejvíz-hotel Franz, bus – Rejvíz-penzion, bus – k Mechovému jezírku (Pod Rejvízem – NS Rejvíz – Vstup do rezervace – Mechové jezírko – U Pomníku) – Rejvíz – Chlapecké skály – Zlatý Chlum – Čertovy kameny-tur. chata – odbočka k Čertovým kamenům a zpět – U kamene – U Zapomenutého pramene – Česká ves-obecní úřad, bus – Česká Ves-ŽST – Pod Heckelovým pramenem – po cyklotrasách 6278 a 6280 – Pod přírodní sprchou – odbočka k pramenům Adéla, Flóra, Adolf – Slovanský pramen – Lázně Jeseník-výchozí TZT –  Priessnitzovou ulicí – památník čarodějnických procesů – Jeseník, ŽST

Délka: 13/17/25/15 (70 km)

Se zápiskami o výletu mi tentokráte pomohla Ráďa. Její zápisky jsou kurzívou. Budí dojem, že jsme hlavně jedli, pili a hráli ligretto. My jsme ale hlavně šlapali  :-). Opravila jsem pouze nejhorší gramatické chyby.

Sobota 21.7.2018: Z Červenohorského sedla na Barborku

Sraz byl v 7:05 na hlavním nádraží v Praze. Vlak do Zábřehu na Moravě odjížděl v 7:24. V Zábřehu jsme přestoupili na vlak do Šumperka (9:22 příjezd, 89:26 odjezd). Potom jsme pokračovali autobusem do Červenohorského sedla a z něj jsme pokračovali pěšky na Praděd. Cestou jsme se ale zastavili na chatě Švýcárna na občerstvení a na Pradědu jsme si dali točenou zmrzlinu 😛 .Potom jsme už jenom došli na horskou chatu Barborku, šli jsme na večeři a potom do společenské místnosti, kde jsme hráli ligretto a Mirek hrál na ukulele  😛 .

Autobus se Šumperka odjížděl přesně v deset. Cesta vedla kolem zámku ve Velkých Losinách (renesanční zámek z konce 16.st. postavený pány ze Žerotína na místě původní tvrze, v letech 1678-92 se zde odehrály čarodějnické procesy, které za sebou ponechaly 56 mrtvých) a bývalé ruční papírny (činná od konce 16.st. dosud, dnes zde kromě manufaktury sídlí též Muzeum ručního papíru). Za Kouty nad Desnou silnice stoupala dlouhými serpentinami a překonala cca 300 výškových metrů (z cca 700 do 1000 m). Na Červenohorském sedle jsme byli kolem jedenácté. Sedlo je střediskem zejména zimních sportů. Stojí tu několik horských chat, v okolí jsou sjezdovky. Místo působí velmi úpravně.

Od autobusové zastávky jsme se vydali pohodlnou cestou po červené TZ směrem na Klínovec (1100 m). Kousek za Klínovcem, v místě, kde cesta začala klesat a kde byl pěkný výhled, jsme si udělali krátkou obědovou pauzu doplněnou sběrem borůvek.

Výhledy cestou z Klínovce na Malý Jezerník

Po sestupu následoval výstup na Malý Jezerník (1208 m) a dále výstup přes Slatě k turistické chatě Švýcárna. Chata stojí na místě salaše z roku 1829 (první salašník pocházel ze Švýcarska, odtud název chaty), vybudovaná byla v roce 1887. Dá se tady dobře najíst a napít, čehož jsme využili. Z místa je pěkný výhled směrem k Pradědu a též jihozápadním směrem (Velký Jezerník, Mravenečník, Medvědí hřbet). Před Švýcárnou stojí zvonička, která má upomínat na zesnulé horaly. Postavena byla v roce 2006.

Od Švýcárny jsme pokračovali stále po červené TZ na rozcestí Pod Pradědem. Odtud jsme po modré TZ odbočili na asfaltovou cestu vedoucí na Praděd. Zde stojí od roku 1980 vysílač, jehož horní plošina je nejvyšším bodem v ČR. Rozhledna je přístupná. V dolních prostorách objektu je hotel s restaurací a též bufet, kterým jsme ovšem nepohrdli. Celkem to tu žije: půjčit se tady dá koloběžka neboli kolobka (sjezd z Pradědu na koloběžce je pro mě obtížně i jenom představitelný) nebo koupit zmrzlina. Místo je hojně navštěvované, vrchol jsme zdolávali takřka v zástupu. Výhledy jsou ale impozantní.

Výhledy při výstupu na Praděd
Vrcholová plošina Pradědu

Z vrcholu Pradědu jsme se vrátili stejnou cestou. Od rozcestí Pod Pradědem jsme dále po červené došli k rozcestí U Barborky a od něj zabočili k turistické chatě Barborka. Chata leží v nadmořské výšce 1400 m, je z roku 1944. V roce 1948 zde byla založena Horská záchranná služba Jeseníky. Dá se tu přespat a najíst (okusili jsme zde první borůvkové knedlíky). Někteří nás se po večeři ještě vydali na obhlídku nedalekých výrazných Petrových kamenů (až na ně se nesmí), místa, kde se měly údajně odehrávat čarodějnické slety (takto bylo místo označováno za čarodějnických procesů koncem 17.st.). Petrovy kameny mají bezesporu genia loci, přitahují bezděky pozornost.

Večer proběhl dále ve společenské místnosti. Jenom doplním, že ligretto je celkem rychlá hra, ne úplně vhodná pro unavené čtyřicátníky ve večerních hodinách 🙂

Počasí nám během prvního dne přálo, bylo teplo a bez deště.

Trasu 1. dne výletu si můžete projít tady.

Neděle 22.7.2018: Z Barborky do Vrbna pod Pradědem

Ráno jsme šli z Barborky přes údolí bílé Opavy, kde jsme si vykoupali nohy, ale ještě před tím jsme se seznámili s ing. Kůrovcem 😛 . Z údolí Bílé Opavy jsme šli do Karlovy Studánky, kde jsme byli v cukrárně (a někteří i v hospodě). Potom jsme šli do penzionu Pomodoro, kde mají dobré a taky velké pizzy 😛 . Ale ještě po cestě jsme se zastavili na dětské prolézačce  😛 . A večer jsme šli na procházku na náměstí, kluci si tam dali pivo a potom večer šla většina z nás (tedy Dana, Jára, Ondra, Mirek, Petr a Martin) ještě dolů do hospody na víno a potom jsme zase hráli ligretto  😛 .

Chata Barborka stojí hned nad údolím Bílé Opavy. Ráno bylo slunečné, čehož Mirek využil k procházce k Petrovým kamenům. My ostatní jsme vstali trochu déle a na Barborce ještě posnídali (obsluha byla poněkud chaotická, ale kdo si počkal, ten se dočkal).

Kolem 9:15 jsme vyrazili po modré TZ, která vede souběžně s NS Bílá Opava. 11.zastavení NS (s názvem Tady hospodaří ing. Kůrovec) si velmi oblíbil náš náčelník. Po zbytek cesty jsme se na něj obraceli jako na ing. Kůrovce, což se stalo zdrojem všeobecného veselí 🙂

Na rozcestí Nad Vodopády Bílé Opavy jsme odbočili na žlutou TZ a podél Bílé Opavy sestupovali úzkým údolím až do Karlovy Studánky. Žlutá TZ je velmi atraktivní a oblíbená. Turista na ní překonává množství můstků a lávek, k vidění jsou tu vodopády, peřeje a skalky. Vlhké údolí nám poskytlo také vítanou úlevu od letního horka. Smočili jsme si ale jenom nohy, protože voda byla ukrutně studená. Tedy až na Ráďu, která se na jednom místě do vody poroučela nedobrovolně i v pohorkách 🙂 Nutno dodat, že během sestupu jsme tu potkali množství dalších turistů, mnohdy s naprosto nevhodným turistickým vybavením. Je mi záhadou, jak může někdo ve zdraví absolvovat tuto obtížnější trasu v kroksech a čivavou v ruce 🙂 .

U silnice do Karlovy Studánky jsme opustili žlutou TZ a přešli na NS s poněkud tajemným názvem Muzeum Wide Web a pokračovali k lázeňskému domu Libuše. Ten byl postaven v letech 1929-31, je nejmladším z historických lázeňských domů v Karlově Studánce a zároveň hlavní budovou lázní.

Samotná Karlova Studánka je prvně písemně zmíněna v roce 1554. Po roce 1620 připadla Řádu německých rytířů. Do této doby spadají též první zprávy o léčebném využití zdejších pramenů. Lázně byly založeny až v roce 1785, jejich rozvoj přinesla zejména druhá polovina devatenáctého století. Místo působí velmi úpravně a pokojně.

Od Libuše jsme pokračovali k Letním lázním (Mirek s Petrem si sem zaskočili na oběd). My ostatní jsme na lavičce v parčíku dojedli svoje vlastní zásoby a poté zamířili do příjemné kavárny Charlotte. Ta se nachází nejspíše v bývalém skleníku na břehu Bílé Opavy, má venkovní posezení a dá se tady pořídit dobrá káva, domácí limonáda či zmrzlina. Tedy jsme poseděli a popili a počkali na Mirka s Petrem (oproti očekávání (“Mirek vrací řízek”) dorazili celkem brzy).

Pak jsme kolem kostela Panny Marie Uzdravení nemocných (z 19.st.) a dětského hřiště (i zde jsme si udělali pauzu) přešli zkratkou (po trase NS) na modrou TZ a pokračovali k vyhlídce Nad Ludvíkovem a k rozcestí Malá Hvězda, kde jsme si udělali další občerstvovací pauzu.

Z vyhlídky je opravdu výhled na Ludvíkov (vlevo vykukuje Praděd)
Na okraji Vrbna pod Pradědem

Poté nás modrá dovedla na kraj Vrbna pod Pradědem, kde jsme odbočili do Křivé ulice a došli do penzionu Pomodoro, který byl naším druhým nocležištěm. V penzionu jsme si po ubytování dali dobrou pizzu (někteří přecenili své síly) a vyrazili do centra Vrbna pod Pradědem na večerní procházku. Nejdříve jsme zamířili k dřevěné evangelické zvoničce z roku 1921, která se poněkud ztrácí v okolním bujném porostu a panelové zástavbě. Pak jsme došli na hlavní náměstí vrbenské náměstí Sv. Michala. Tomu dominuje mohutný empírový kostel sv. Michala z let 1837-41 a na jižní straně náměstí budova bývalého kláštera (založen 1526, aktuálně škola a dětský domov). Západní a severní strana náměstí je panelová – z původní zástavby tu nezůstalo zhola nic. Městečko, ač upravené, působí poněkud prázdně.

Počátky Vrbna pod Pradědem (Würbenthal) jsou spojeny s těžbou zlata. Osada byla založena nejspíše ve 13.st. V 19.st. se v městečku rozvíjel mj. textilní průmysl spojený s rodinou Grohmannů (zůstala zde po nich mj. vila Fritze Grohmanna z roku 1922 od architekta Josefa Hoffmanna.

Většina výpravy posléze zmizela na pivo či víno. Ale ligretto se přesto hrálo, bez ohledu na pozdní hodinu se dobrovolníci opět našli 🙂

Trasu 2. dne výletu si můžete projít tady.

Pondělí 23.7.2018: Z Vrbna či Zlatých Hor na Rejvíz

Ráno jsme se rozdělili do dvou skupin. 3 z nás (tedy Dana, Jára a Martin) šli z Vrbna 21 km a nás 5 (tedy Bohdana, Ráďa, Mirek, Ondra a Petr) jsme šli 17 km ze Zlatých Hor. Šli jsme kolem skanzenu, kde se rýžovalo zlato a tam jsme si také dali občerstvení tedy v podobě: nanuků, zmrzlin a nealkoholického piva s příchutí polotmavého citrónu. Při cestě a taky na nejvyšším bodu tohoto dne (kde jsme si také chtěli dát svačinu) začalo pršet a svačinu jsme museli odložit :-?. A když jsme vyšli z lesa (kde už nepršelo), tak jsme si dali svačinu, ale než jsme se stačili posadit tak na pár vteřin zase začalo pršet, ale vážně jenom na chvilku, takže jsme si svačinu tentokrát dali. Potom jsme šli do penzionu Rejvíz, kde mají nábytek z roku 1930. Někteří šli k bazénu. Potom jsme šli společně na večeři a někteří potom šli k Mechovému jezírku. Potom jsme hráli ligretto a Mirek hrál na ukulele. Měli dobrý smažený sýr s hranolkami a ještě lepší borůvkové knedlíky 😛 .

Třetího dne jsme se rozdělili do 2 skupin. Naše skupina (kromě mě i Ráďa, Mirek, Petr a Ondra) jsme se ráno přesunuli autobusem z Vrbna do Zlatých Hor (8:13-8:36). Od zastávky busu jsme došli na hlavní zlatohorské Náměstí Svobody. To je vlastně dlouhá úzká ulice lemovaná více či méně výstavnými domy. Z nich upoutá zejména budova Městského muzea (pův. stará pošta z roku 1698) a radnice (přelom 15.-16.st.). Impozantní stavbou ležící kousek od náměstí je kostel Nanebevzetí Panny Marie (původně snad z konce 13.st., po požáru města v roce 1699 byl přestavěn a vysvěcen v roce 1708). Na konci náměstí jsme narazili na ruiny hotelu, kde se dle pamětní desky (německy psané) narodila v roce 1756 matka hudebního skladatele Franze Schuberta Elisabeth Vitz (psáno též Vietz). A protože jsme ráno nestihli snídani, nasnídali jsme se v bufetu na náměstí.

Z dějin připomenu, že oblast Zlatých Hor (německy Zuckmantel) byla kolonizována ve 13.st. Kolem roku 1220 byla objevena zdejší ložiska zlaté rudy. Ta zde byla dobývána povrchově (tzv. měkké dolování) či rýžováním.

Z centra města jsme vyrazili po červené TZ. U vlakového nádraží jsme přešli na zelenou a pokračovali až k rozcestí Náhon u říčky Olešnice. Byli jsme v oblasti, kde se dříve rýžovalo zlato (tzv. Údolí ztracených štol, součástí je i místo, kde voda teče do kopce) a kde byl novodobě vybudován Zlatokopecký skanzen. NS Údolí ztracených štol nás dovedla nejprve k zlatorudným mlýnům (repliky středověkých hornických mlýnů poháněných vodou), pak k tavící peci (ve vnitřní části je měch) a nakonec do hornické osady s replikou hornického srubu. Zde byl otevřený bufet, tedy jsme nepohrdli krátkým osvěžením: ač teprve dopoledne, bylo už dost teplo.

Z hornické osady jsme se po žluté TZ vrátili k rozcestí Náhon a pokračovali po žluté k rozcestí Pod Lysým vrchem (tato část Jeseníků je postižena kůrovcovou kalamitou a vytěžena).

Zde si kůrovec zařádil

Dále jsme pokračovali po neznačené cestě a po trase NS Zlatohorská hornická NS k rozcestí Zámecký potok. Rozcestí se nachází ve spodní části sjezdovky (skiareál Příčná). Tu jsme vystoupali až k horní stanici sedačkové lanovky a pokračovali ke zřícenině hradu Edelštejn. Z kdysi rozsáhlého hradu se dochovaly jen zbytky zdiva a příkopů. Hrad měl původně zřejmě chránit zlatorudné doly. Písemně zmíněn je v roce 1281. Dobyt byl v roce 1467 a nebyl již obnoven.

Od Edelštejna jsme dále stoupali k rozcestí Sv. Anna (do roku 1962 tu stála kaple) a studánce Nad Mírem. Za ní jsme odbočili po modré TZ k rozcestí Výr a vyhlídce a dále stoupali k rozcestí Hřeben. Cestou začalo pršet (v letošním nadmíru teplém a suchém létě věc nevídaná) a museli jsme do pláštěnek. Zároveň se citelně ochladilo. V pláštěnkách jsme dorazili k rozcestí Starohoří-Kunstschacht (Altenberg), což je starý rudný revír, kde se těžilo od 13.st. Dochovaly se tu stopy po důlní činnosti jako haldy, jámy, ústí štol etc.

Odtud jsme po Údolské hranické NS (souběžně se zelenou TZ) sešli k rozcestí Sv. Marta (kaple). Název rozcestí je pro neznalého trochu matoucí, protože nedaleko stojící zřícenina kaple je zasvěcena sv. Anně. Ta tu stávala od roku 1655, obnovena byl v roce 1819 a znovu po požáru v roce 1888. Posléze přibyly ještě další 3 kaple: kaple Bolestné Panny Marie (1908), kaple sv. Marty a kaple Dušičková (1907). Všechny sloužily horníkům z nedaleké štoly Hackelberg (stávala tady ovšem i hospoda a poustevna, a to až do roku 1960). Do dnešních časů se zachovala pouze ruina kaple sv. Anny, jíž se ovšem blýská na lepší časy: na její opravě se viditelně pracuje. Nám tady přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Na lešení jsme tedy pověsili uschnout pláštěnky a jali jsme se posvačit z vlastních zdrojů. Zároveň jsme navázali kontakt se zbývajícími třemi členy výpravy a domluvili se na místě, kde se setkáme.

Po modré TZ jsme dále sešli do osady Horní Údolí (německy Obergrund). Hospoda tady nebyla, byl tady ale zajímavý kostel sv. Jana Křtitele (současná stavba je novogotická z roku 1888). Kostel je postaven z neomítnutého kamene a je po rekonstrukci. V interiéru se nacházejí díla místní řezbářské a sochařské rodiny Kutzerů. Stejně zajímavý je i u kostela ležící hřbitov s množstvím litinových křížů: jména německá, česká a řecká dokládají pohnutou historii místa. Horní Údolí bylo v roce 1945 vysídleno a dosídleno v roce 1949 řeckými imigranty, v roce 1960 byly demolovány neobydlené domy, což byly cca 2/3 všech domů.

 

Z Horního Údolí jsme stále po modré TZ vystoupali k rozcestí Nad Horním Údolím a odtud pokračovali po zelené TZ ke křížku. Tam už na nás čekali Dana, Jára a Martin. Zde doplním, že ještě stihli ranní procházku Vrbnem (náčelník zde objevil sklářskou huť TOMI, která vyrábí mj. repliky středověkého skla) a přímo odsud vyrazili na Rejvíz. Po vřelém přivítání jsme pokračovali k odbočce k hradu Koberštejn (vznikl koncem 13.st. a plnil podobnou funkci jako výše zmíněný Edelštejn) a dále po červené k rozcestí Starý Rejvíz. Tady jsme odbočili k Lurdské jeskyni: poutní místo zasvěcené Panně Marii Lurdské bylo ve skále vybudováno v roce 1908 a obnoveno bylo novodobě (2006) po letech chátrání.

Od jeskyně jsme stále po červené došli do Starého Rejvízu (německy Alt-Reihwiesen, německé Reihwiesen znamená řada luk). Osada vznikla kolem hostince, který byl založen v roce 1768. Samotný Rejvíz (Reihwiesen) leží kousek od Starého Rejvízu. Vznikl v roce 1794 v rámci kolonizace oblasti vratislavským biskupem jako pastevecká a dřevařská osada. Naše ubytování bylo na západní straně osady, takže jsme měli možnost prohlédnout si Rejvíz opravdu celý. A to včetně kostela Panny Marie (1808) a budovy, ve které se v roce 1994 konalo zimní soustředění turistického oddílu. Této akce se ovšem z přítomných zúčastnili pouze Dana s Járou.

Výhled od penzionu (aneb tudy jsme přišli)

Musím přiznat, že jsme po celodenním šlapání celkem rádi spočinuli v Penzionu Rejvíz. Ten dříve nesl jména jako Zum Seehirten (U jezerního pastýře) či Braunerova či Noskova chata. Penzion je vlastně souboudí sestávající ze 3 budov: nejstarší je z roku 1795, mladší (velká jídelna a letní pokoje pro hosty) z roku 1919 a nejmladší třípatrový hotel je z roku 1931 (tam jsme bydleli my). Z 20. let pocházejí dřevěné vyřezávané židle, které zobrazují karikatury stálých hostů neboli štamgastů. V té době chatu vlastnili bratři Braunerové, kteří interiéry zdobili i dalšími svými řezbářskými díly. Po válce chata připadla ministerstvu vnitra a později ROH. V současnosti má penzion soukromého majitele, který o ni dle mého dobře pečuje. Po ubytování si někteří z nás šli zaplavat do bazénu na zahradě a pak jsme se sešli na večeři ve velké jídelně. Nejen borůvkové knedlíky byly výtečné 🙂

Po večeři jsme si  ještě vyrazili na večerní vycházku k Velkému mechovému jezírku (kromě Rádi a Petra). Po NS Rejvíz jsme došli k odbočce ke vstupu k jezírku (přes den se tady platí) a po dřevěných chodnících jsme zakrátko dorazili k Velkému mechovému jezírku. Na místě nikdo nebyl, tedy jsme poseděli a užili si výjimečný klid místa. Jezírko leží uprostřed rejvízského rašeliniště (NPR Rejvíz). Zpět do penzionu jsme se vrátili po trase NS přes vrchol U pomníku. Pomník tady pod vrcholem opravdu stojí. Je z roku 1929 a věnován je rejvízským padlým v 1.světové válce. Je dle mého výjimečný: 5 sloupů s kříži symbolizujícími 5 válečných let je spojeno kalichem hořkosti. Za soumraku dílo až omračující. Autorem je jesenický sochař Engelbert Kaps, jenž proslul působivými válečnými pomníky a hrobkami.

…a barevné v celé své podvečerní kráse

A pak se už myslím jenom hrálo ligretto 🙂

Trasu 3. dne výletu si můžete projít tady.

Úterý 24.7.2018: Z Rejvízu do Jeseníku

Ráno jsme šli z Rejvízu na rozhlednu Zlatý chlum a z ní jsme šli do Lázní Jeseník, kde jsme se měli setkat s Jarkou, ale nikdo na ní neměl telefon, takže jsme se s ní nakonec nesetkali. Někteří se tam stavili v hospodě a potom jsme byli všichni v cukrárně a potom už jsme šli na autobus, který nás odvezl na nádraží v Hanušovicích a z nádraží jsme jeli vlakem z Hanušovic do Zábřehu na Moravě a z něj potom do Prahy na hlavní nádraží kam jsme dorazili ve 20:30 😛 .

Po snídani v penzionu jsme vyrazili po červené TZ směrem k Chlapeckým skalám (menší skalní útvar) a k rozhledně Zlatý Chlum (Goldkoppe). Tady bylo už dopoledne poměrně živo. Rozhledna byla postavena v roce 1899 z iniciativy frývaldovského Moravskoslezského sudetského horského spolku (Mährisch-Schlesischer Sudetengebirgsverein). Od roku 1902 stála u rozhledny Medritzerova chata, která v roce 1955 vyhořela. Od roku 1932 tady fungovala též sáňkařská dráha, dnes zaniklá. Rozhledna byla otevřená, tedy jsme si na ni (skoro všichni) vylezli a potěšili se výhledem do okolí. Dobře vidět byl Jeseník a nad ním položené Lázně Jeseník. Následovalo krátké posezení u stolů u chatky s občerstvením.

Výhled ze Zlatého Chlum (vlevo Jeseník, nad ním Lázně Jeseník, uprostřed Česká Ves)

Od rozhledny jsme po modré TZ sestoupili k turistické chatě Čertovy kameny. V okolí chaty se nalézají četné lezecké terény. Zatímco jsem já s Ráďou pobyla na dětském hřišti, zbytek výpravy se vydal k vyhlídce Čertovy kameny kousek za chatou.

Poté jsme pokračovali dále po modré TZ (souběžně s NS Česká Ves) k rozcestím U kamene a U Zapomenutého pramene. Poté jsme došli do České Vsi (Böhmischdorf). Z její historie bych připomněla jednak čarodějnické procesy v 17.st., kterým za oběť padlo 17 obyvatel České Vsi, a dále období 2.sv. války, kdy zde v místní řetězárně pracovali váleční zajatci z Anglie a (posléze) ze Sovětského svazu. V obci je též malé Muzeum historie obce a zajateckých táborů na Jesenicku. Ač původní němečtí obyvatelé České Vsi museli po válce odejít, má dnes Česká Ves zhruba stejně obyvatel jako ve 20.letech 20.století.

Z České Vsi jsme pokračovali stále po modré TZ ke hřbitovu a úvozovou cestou jsme vystoupali ke křížení modré TZ s asfaltovou silničkou (rozcestí Pod Heckelovým pramenem). Výstup byl celkem náročný, protože se udělalo velmi teplo. Dále jsme už pokračovali mimo značené turistické stezky po silničce (vede po ní cyklostezka) směrem k Lázním Jeseník. Cestou byly pěkné výhledy do krajiny, zejména na protilehlý Zlatý Chlum. Upřímně, z této strany bych na rozhlednu stoupat nechtěla:-)

Zanedlouho jsme došli k rozcestí Přírodní sprcha (též zvané lesní odpočívadlo Svornost). Od něj jsme si udělali krátkou odbočku k pramenům Adéla, Flóra a Adolf. Kromě pramenů se tady ale nachází skutečná přírodní sprcha (tzv. Priessnitzova sprcha z roku 1839, obnovená v roce 2013). Je to vlastně uměle vytvořený vodopád (voda svedená do koryta), pod kterým si může poutník namasírovat tělo a osvěžit se.

Po této příjemné zastávce jsme už za chvilku dorazili na okraj Lázní Jeseník (Gräfenberg). Ty jsou prvními vodoléčebnými lázněmi, které kdy na světě vznikly. Založil je v roce 1822 místní rodák Vincenc Priessnitz (1799-1851): tehdy vznikl jeho první vodoléčebný ústav. Jeho základem byly necky, ve kterých se střídala teplá a studená voda. Lehké to zprvu Priessnitz neměl: jeho léčebné metody (užití vody coby léčebného prostředku, svěží vzduch a pohyb) byly odmítány jako šarlatánské. Dnes je považován za zakladatele hydroterapie. Mě Priessnitzův obklad provází od dětství a používám ho úspěšně vždy, když mě v noci začne budit kašel. Doporučuji 🙂

Park, který jsme míjeli cestou k infocentru. Chatička pod cestou je přírodní sprcha

Prvně jsme se zastavili u vývěru Slovanského pramene (Silber Quelle), který jsme ochutnali. Poté jsme se přesunuli do centra lázní k infocentru. Tady nás na chvilku opustil Petr, který chtěl čas do odjezdu vlaku využít návštěvou města Jeseník. Zbývající část výpravy se vydala do pohostinského zařízení. Já s Ráďou jsme hledaly cukrárnu: ta v rodném domě Vincence Priessnitze (Vinckovo Kafe) nás úplně nezaujala, zastavily jsme se až v cukrárně Sofia kousek od lázeňského domu Priessnitz. Sem za námi na dobrůtku po chvíli dorazili ostatní.

Lázně Jeseník působí velmi příjemně a úpravně. Celkem jsme se shodli, že bychom zde klidně strávili další den 🙂 Škoda byla, že jsme se tady nesetkali s Jarkou H., která zde právě pobývala jako lázeňský host. Zjistili jsme totiž, že na ni nikdo nemá telefonní číslo a nepodařilo se nám ho sehnat.

Při psaní tohoto textu jsem narazila na další zajímavou postavu spojenou s rozvojem lázeňství: jde o Johanna Schrotha (1798-1956). Tento Priessnitzův vrstevník (a konkurent) se zasloužil o vybudování Lázní Dolní Lipová. Jádrem jeho léčby byly několikahodinové mokré zábaly a střídání suchých dnů půstu a dnů pití (nikoli ovšem vody, ale vína).

Lázně Jeseník jsme opustili po červené TZ , ze které jsme zanedlouho odbočili na Priessnitzovu ulici. Po kratičké zastávce u Géniova pramene jsme došli k pomníku obětem čarodějnických procesů ze 60.let 20.st. Stojí na místě, kde docházelo k popravám odsouzených za čarodějnictví.

Pak už to byl jenom kousek k jesenickému nádraží, kde už na nás čekal Petr. Na město samotné nám už bohužel čas nezbyl. Kvůli výluce jsme v 16:54 odjížděli autobusem, po přestupu na vlak v Hanušovicích jsme kolem půl sedmé dorazili do Zábřehu na Moravě a v 18:40 pokračovali expresem 122 Fatra na Prahu. Na hlavním nádraží jsme byli kolem 20:36.

Měli jsme za sebou myslím velmi vydařený několikadenní výlet a v nohách kolem 70 km.

Trasu 4. dne výletu si můžete projít tady.